AMERIKA
Družstvo zaujalo obranné postavení u františkolázeňského rybníku Amerika. Na hrázi jsme porazili několik stromů, abychom znemožnili rychlý přístup k naší pozici. Hlídky jsme drželi hlavně ve směru k státní hranici, a to při silnici od Libé a na Krapice. To byl určený úsek k ostraze. Občas jsme zaujímali palebné postavení na protějším břehu rybníka. Často jsme vysílali průzkum. Zjistili jsme, že z prostoru Libé, se německé jednotky a freikorps stahují k Hazlovu a k nám, směrem na Františkovy Lázně.
Když jsme na polní práce směrem ke Krapicům pustili skupinu žen, náhle z tohoto prostoru začala palba, střílející Henleinovci hrdinové, se kryli mezi pracujícími ženami.
Jednou, část družstva byla v palebném postavení na hrázi a část odpočívala v restauraci U jezera. Asi sedm členů SdFK se připlížilo po hrázi a pěšinou pod hrází, až do blízkosti naší hlídky. Napadli ji střelbou z pušek a granáty. Zbytek družstva ihned vyrazil proti nepříteli a zahájil protipalbu. Fašisté prchali, dva spadli do vody. Při přepadení byl raněn jeden četnický strážmistr, který přišel jako posila ze Slovenska stře
pinou granátu do páteře a také strážmistr Suk z Hazlova, velmi odvážný voják, byl raněn střepinami do obou lýtek. Zraněné jsme odvezli nákladním autem do Chebu a odtud odjeli vlakem do Plzně. Na hrázi jsme ukořistili torny a doklady nacistických útočníků.
Chlapci, kteří odpočívali v restauraci vyprávěli, jak německé střely pronikaly hrázděným zdivem hospody a nadělaly tam pěknou spoušť. Zůstalo nás deset. Z toho bylo šest vojáků záložníků z Lounska. Byli jsme hladoví, celý čas jme jedli jen ovoce a zelí. Hospodský nám nechtěl dát nic k jídlu. Vymlouval se, že nic nemá. Zbraní jsme jej musili přinutit, aby nám usmažil alespoň vajíčka. Střelivo také rychle ubývalo. Nikdo se o nás nestaral, armáda nás neměla ve stavu a ostatní orgány už evakuovaly. Velitel roty, poručík Holý, po naší žádosti o posilu, nás odmítl a nařídil vydržet na místě. V Chebu byl velitelem SOS major Blecha, na naši žádost o povolení ústupu, nám vyhrožoval polním soudem. Nebral ohled na to, že jsme obklíčeni ze všech stran. Vždyť v noci se střílelo nejen směrem k hranici, ale i kolem nás v lázeňském parku.
Chlapci byli tak unaveni, že usínali sedíce v dřepu. Naše nervy byly napjaté k prasknutí. Do toho 30. září byl přerušen telefon. Pak přijel přes park na motorce jako spojka člen Finanční stráže Jiřík a hlásil, že cestou přes park byl napaden střelbou a byla mu prostřelena benzinová nádrž. Dozvěděli jsme se, že poručík Holý se svou rotou již ustoupil z Františkových Lázní a nám poslal rozkaz, že i my máme ustoupit.
Pak odejel za rotou, nám nezbývalo, než se sami dostat z obklíčení. Bezohledně nás nechali osudu.
Musili jsme se v pozici udržet do večera. Střelba se k nám stále více blížila. Pokusy dovolat se telefonem a zavolat posilu, byly marné. Naštěstí jsme měli naše nákladní auto a výborného řidiče z řad Finanční stráže. Nezbylo, než vzít na sebe riziko a probít se tam, kde by to henleinovci nejméně očekávali, projet autem přes lázeňský park a Františkovy Lázně do Tršnice.
AUTEM A PĚSKY
Večer, nešťastného dne mnichovského diktátu, kolem 20. hodiny, jsme nastoupili na auto. Kulomet jsem postavil na střechu kabiny, pevně jsem sevřel jeho pažbu. Statečný voják vojín v záloze, Antonín Brejcha, pošťák z Aše, stál vedle mne s puškou v ruce. Vojáci, kteří seděli a klečeli na podlaze vozu, byli povinni palbou a házením granátů, krýt boky a záda.
Řidič vyjel. Ze silnice zahnul doleva na promenádní cestu k Františkovým Lázním a jel po ní na plný plyn. Z parku práskaly výstřely, my odpovídali, když pes, který s námi sloužil a byl také na autě, uviděl v křoví chlapa střílejícího po nás z pušky, skočil v jízdě dolů a vrhl se na něj. Více jsme to věrné zvíře neuviděli. Ve městě po nás fašisté také stříleli - i jim jsme odpovídali. Dokonce jsme granátem zasáhli Františkův pramen.
Přijeli jsme k mostu pod železniční trať. Na mostě byli dva ozbrojení ordneři. Na nic jsem nečekal, vypálil jsem dávku z kulometu. Jeden sebou praštil nahoře, druhý spadl, nebo snad skočil dolů. O jejich osud jsme se nestarali.
Když jsme jeli k Tršnici, hořelo na cestě auto. Konečně jsme dorazili na nádraží, kde jsme se připojili k ostatním ustupujícím jednotkám. Odtud jsme pochodovali pěšky, přes Mariánské Lázně až do Kralovic. Po našem vojsku nebylo ani památky, jen na silnicích zůstávali záseky. Ze zadu nás tlačily německé tankové jednotky. Jejich velitelé nám určovali, kam až máme dojít.
V Kralovicích nás ubytovali v kasárnách. Byli jsme utrmácení, hladoví, nervově vyčerpaní, nohy zkrvavené, špinaví, otrhaní, zarostlí a především nevyspalí, ke všemu jsme se tam dozvěděli, jak naše vláda prodala naše pohraničí fašistům. Tehdy jsme poprvé začali nahlas reptat. Nadávali jsme vládě i armádě, že se nebránili. Nato přišel jakýsi plukovník, nařídil nástup a musili jsme cvičit s puškou jako nováčci. Zametl s námi pěkně.
Ani v té zlé době někteří důstojníci nepochopili. Kde byli, když my jsme o několika lidech bránili naše hranice?
Nakonec nás převeleli do Českých Budějovic. Morálka byla špatná. Jednou jsme se porvali s nažehlenými důstojníky armády, kterým se nelíbilo naše chování, potrhané a opotřebované stejnokroje. Našel se však dobrý velitel, který se o nás postaral. Dostali jsme nové uniformy a šli jsme chránit naši jižní hranici, kde ještě pokračovaly boje s tamními henleinovci.
Přestal jsem vidět. Musel jsem do nemocnice. Následkem nevyspání a nervového napětí jsem onemocněl těžkým zánětem spojivek.
Tak skončila má bojová cesta v osmatřicátém, celý život na ní budu hrdý, nezradili jsme!